Úvodní stránka > Aktuality > Otevření památníku a muzea internačního tábora v obci Svatobořice-Mistřín

Otevření památníku a muzea internačního tábora v obci Svatobořice-Mistřín

Dne 7. 10. 2017 byl slavnostně otevřen památník a muzeum internačního tábora v obci Svatobořice - Mistřín. Události se zúčastnil předseda vlády České republiky, poslanci parlamentu ČR, velvyslanci Německa, Polska, Ruska a Itálie, hejtman Jihomoravského kraje, starosta obce Svatobořice-Mistřín, členové Českého svazu bojovníků za svobodu a příslušníci Armády České republiky a Armády Slovenské republiky.

V průběhu shromáždění byly k pomníku internačního tábora položeny kytice a předneseny projevy. Za Krajské vojenské velitelství Brno se otevření památníku zúčastnil major Ing. Martin Blecha.  

Památník je navržen jako seskupení lidí, kteří byli součástí událostí na tomto místě. Kompozice postav v půdorysu tvoří nekončící spirálu, která odkazuje k počtu lidí, kteří přicházeli a odcházeli. Spirála je důležitým prvkem návrhu, je symbolem věčnosti památce lidí, kteří tímto místem prošli. Na spirále je umístěno celkem 33 postav, toto číslo odkazuje ke křesťanské víře, Kristovým rokům. Figura je stylizována tak, aby odpovídala výškou lidské postavy.

O historii a podmínkách Internačního tábora

Za české vlastenecké projevy proti monarchii na Kyjovsku, nejen v předválečných letech, rozhodla rakouská vojenská správní komise o vybudování uprchlického tábora pro běžence z Haliče a Bukoviny, kteří utíkali do vnitrozemí císařství před ruskou frontou. Tak již v září 1914 vznikla na šesti hektarech baráková kolonie, která se později rozrostla až na 46 objektů. Vybudování tohoto prvního tábora neblaze poznamenalo obec na dlouhých třicet šest let. Za projevy vlastenectví bylo několik zdejších občanů odsouzeno na smrt.

Uprchlický tábor zde byl v letech 1914–1920, kdy 24. listo­padu odjel poslední transport uprchlíků zpět do nové vlasti. Za dobu jeho trvání jím prošlo více než 7 000 osob ukrajinské, rusínské, polské národnosti a židovského vyznání.

V meziválečném období byly objekty tábora permanentně vy­užívány. Nejdříve jako karanténní a zdravotnická vystěhovalec­ká stanice pro občany ze Slovenska na cestě do zámoří za prací.

Zároveň ve druhé části tábora umístila Městská rada v Brně městský starobinec a chorobinec. Stanice byla zrušena 31. 12. 1933, kdy přes toto zařízení prošlo přes 135 000 osob, zejmé­na Slováků. Činnost chorobince byla ukončena 30. listopadu 1935. Už od 1. února 1936 byla do objektu dislokována četnic­ká stanice i s byty pro četnictvo. A záhy se objekty upravovaly pro nové obyvatele.

Mnichovský diktát z 29. září 1938 rozhodl i o osudu stávají­cích budov. Plní se českými vyhnanci z česko-německého pohra­ničí záhy obsazeném německými okupanty. V části tábora jsou rakouští antifašisté, kterým ČSR poskytla politický azyl. S baráky disponuje Zemský úřad v Brně a přikazuje přes MV ČSR dnem 28. září 1938 zprovoznit uprchlický tábor. Jsou zde i němečtí emigranti – pronásledovaní sociální demokraté, kteří utekli z Ra­kouska, aby zachránili holé životy před Hitlerovou soldateskou, ale i plotem oddělení henleinovci, podílející se na rozbíjení celis­tvosti českého a moravského pohraničí. Prostě osoby v té době nespolehlivé pro stát. Tábor se plní stovkami českých lidí hleda­jících zaměstnání a nové domovy ve vnitrozemí ČSR. 15. březen 1939 následně vyústil v okupaci českých zemí nacistickými voj­sky. Vznikl protektorát Čechy a Morava. Československo zaniklo! Ještě k 31. 12. 1941 zde žilo 86 uprchlíků z pohraničí. Ve zděných budovách v horní části tábora byla ubytovna „Schutzpolizei“.

Dne 27. května 1942 byl našimi parašutisty v Praze popra­ven německý říšský protektor SS obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Jeho nástupce Kurt Daluege vyhlásil na území protektorátu stanné právo a rozpoutal zběsilý teror.

Dne 17. září 1942 vydal Reichssichewrheitshauptamt v Ber­líně a velitel Sicherheitspolizei a Sicherheitsdients v Praze (bez­pečnostní policie a bezpečnostní služba) rozkaz zatknout jisté příslušníky a příbuzné uprchlých Čechů a předběžně je umístit v internačním táboře až do dalšího rozhodnutí úřadů. To byl základ tzv. akce „E“ (Aktion Emingranten). Tímto úkonem byl zřízen ve Svatobořicích internační tábor (Internierungslager Swatoborschitz Bez. Gaya).

Následně byly zatčeny manželky českých a moravských uprchlíků, sourozenci nad 17 let, rodiče pod 70 let, sestry uprch­líků a další příbuzní. Během několika dnů za asistence jednotek SS a četnictva bylo zatčeno 1 100 osob v Čechách a 800 na Mora­vě. V Brně vedli akci gestapáci Danzmayer, Greese a Presslauer, v Ostravě Jost a Cordes. Internováni zde byli i židé. Už od pro­since odváželi nejen židy do jiných koncentračních lágrů a přes Terezín do polské Osvětimi, kde se jejich kroky zastavily navždy.

Deskový plot do výšky čtyř metrů a na něm tři vrstvy ostnaté­ho drátu, strážní věže, světlomety. Vně plotu byl ještě plot z drá­těného pletiva. Most-tunel, později vězni zvaný „most vzdechů“, spojoval přes okresní silnici horní a dolní část lágru. Strážní službu konali protektorátní četníci podléhající Zemskému čet­nickému velitelství v Brně a tamnímu gestapu. Ve strážní službě bylo zařazeno kolem stovky mužů. Velitelem internačního tá­bora byl nadporučík německého četnictva Franz Kaiser, vězni zvaný Punťa. Proslul nelidskou krutostí a zvůlí vůči politickým vězňům bez soudu. V listopadu 1943 byl vyměněn za nadporu­číka ze zabraného pohraničí Jana Schustera, který krutý táboro­vý režim částečně zmírnil. Neblaze se do myslí vězněných bez soudu zapsal gestapák Gerhard Thuns. Fanatický sadista s důtkami, kudy chodil, tudy mlátil kolem sebe i holí a týral zejména židy. Mnoho jich ve spolupráci s jinými gestapáky utýral k smr­ti. Stejně jako v jiných lágrech i zde byly „provozovány“ noční apely. Stejně jako jinde byla i zde samotka v podobě márnice. Pokud se lidé z umrlčárny dostali, vycházeli s oteklýma noha­ma, zápalem plic a záněty ledvin. Mnohdy zde byl vězeň zavřený několik dnů i s utýraným zemřelým vězněm a mezi připravený­mi rakvemi pro další oběti zvůle opilých gestapáků.

Zákazy: „Přiblíží-li se někdo z vězňů k plotu, četník má bez vyzvání okamžitě střílet“. Kruté tresty stíhaly i čtení či přechová­vání novin, existoval zákaz psaní dopisů domů a příjem balíků. Později byl poslední citovaný zákaz upraven na čtrnáctiden­ní interval. Vše bylo pod cenzurou. Děti se nesměly oslovovat příjmením. Obzvláště ostré zákazy platily vůči židům. Jakékoliv porušení domácího a táborového řádu se trestalo márnicí, kte­rá měla záměrně děravou střechu. Tato mučírna deptala vězně fyzicky i psychicky. Vězeň zde měl možnost buď stát, nebo ležet v rakvi, pokud byla volná.

Vůči židům byl vydán rozkaz, který měl pět bodů – musí být označeni židovskou hvězdou, internovaní mají zákaz se s nimi stýkat, porušení se trestá smrtí oběšením, používání záchodů spolu s internovanými je židům přísně zakázáno, židé musí všechny zdravit smeknutím pokrývky z hlavy a stát v pozoru – pokud potkají úředníka, musí mu podat hlášení… neuposlech­nutí se trestalo! Mlácení, kopance, hlad, nemoci, zima, týrá­ní tlačením těžkého válce proti svahu, který je mohl rozdrtit, nesměli být nemocní, ponižování žen i mužů, prohlídky, nástupy na plac, tvrdá práce. Už 8. 11. zemřel první, H. Bondy, pak žena a další a další vězni…

Vězni – heftlinkové – neměli v lágru ani základní hygienické podmínky k životu. Policejní vedoucí lékař gestapák dr. Bed­řich Pilny si s tím hlavu nelámal. Štěnice, blechy, průjmy, úpla­vice – jen do ledna 1943 bylo zaznamenáno 700 případů. Už po měsíci pobytu se vězni podobali koncentráčníkům s velkým úbytkem tělesné váhy. Ostříháni dohola, zahaleni v cáry šatů, s šedou pletí a s vystouplými lícními kostmi. Tmavé kruhy pod očima dávaly obraz bídy. Tábor regionálně spadal pod Zemskou nemocnici v Uherském Hradišti. Dalším gestapákem, který roz­hodoval o zdraví vězňů, byl MUDr. Walter Marquort, který všem vyhrožoval, že nemocný stejně skončí v koncentráku, takže léčit nepotřebuje!

Pracovní povinnost byla zavedena záhy po internaci. Muži stavěli další baráky, ženy „vařily“ řepnou polévku, uklízely kan­celáře, pracovaly v administrativě lágru aj. Muži byli nasazeni na práci v továrnách v pobočce lágru v Lutíně, Bojkovicích či Tišnově nebo v Kounicových kolejích a v lágru Pod Kaštany v Brně. Později ženy pracovaly v krejčovně, v prádelně, v culí­kárně, v zahradnictví, od roku 1944 se podílely na zeměděl­ských pracích v okolních statcích. Některé musely do vojenské nemocnice v Kyjově jako samaritánky.

Děti popravených rodičů z doby heydrichiády (v Mauthau­senu) sem gestapo přivezlo z vězení na pražské Jenerálce 14. dubna 1944. Byly ve věku 2–16 let, zbídačené, podvyžive­né, ustrašené, dívky i chlapci. Tajně je zde učili číst (přes zákaz gestapa) prof. Miloslava Marková a prof. Zdeněk Louda, stara­ly se o ně i učitelka Vlasta Mikuláštíková a Julie Šperlová. Děti od 14 let musely pracovat ve zdejší zbrojovce. V závěru války je gestapo 13. dubna 1945 převezlo spolu s dalšími 150 vězni do lágru v Plané nad Lužnicí, kde se všichni dočkali 7. května 1945 osvobození. To byl poslední den rukojmích a vězňů bez soudu a svatobořické válečné internace. Zvláštní kapitolou internace jsou vězni zde arestováni mimo tzv. akce „E“, sabotážníci z Ostravska, židé ze Slovenska, uprch­líci z prací v Německu a jiní.

Jediným rozptýlením obav a žalostné nálady v objektu lá­gru byly pokusy o nějaké kulturní žití. I zde se našli schopní lidé, kteří sestavili divadelní výstupy. Pochopitelně za velitele Kaisera tajně. Za Jana Schustera to bylo snadnější. Umělci typu Otakara Španiela, akademického sochaře Julia Pelikána, bratrů Heralových, Václava Kaprála, Jana Brauna a další secvičili pě­vecký sbor k potěše internovaných vězňů. I v této bídě ducha se snažili podpořit národní sebevědomí a víru v dobrý konec táborových útrap.

Tuto skutečnost nepochybně podpořili i občané Svatobořic, kteří nezapřeli zpěvné Slovácko, když jim v době nejtěžší při­šli zazpívat k táborovému plotu. Nezištně též pomáhali tajně, s ohrožením vlastních životů a rodin, potravinami a dalšími službami, které omezovala proklatá válka. Za pomoc vězněným bylo perzekvováno téměř třicet místních obyvatel. Až kanonáda osvobozovacích děl Rudé armády jim spolu s odbojáři působícími v lágru potvrzovala, že se dožijí svobo­dy. Gestapáci přijeli 13. dubna 1945, udělali poslední evidenci a většinu internovaných heftlinků propustili na svobodu. Přesto byl jeden transport vězňů v počtu přes 150 osob včetně dětí vypraven do Plané nad Lužnicí. Za celé období internace prošlo lágrem kolem 3 500 vězňů.

Vítězné salvy děl ukončily nejkrutější dobu z historie tohoto místa ve Svatobořicích, byly osvobozeny ráno 19. dubna 1945. Při osvobozování obce padlo 24 rudoarmějců.

Historie pokračuje. Už 15. května zde byli zavřeni kolaboran­ti, zrádci a další zajištěné osoby. Poté pak němečtí zajatci, členo­vé „Vlajky“ a další. K 15. 7. 1945 byl stav zavřených kolem tří set. Jen vlajkařů bylo 128 osob. Vítězná armáda zde krátce umístila i zajatce wehrmachtu. Zajišťovací tábor byl v činnosti do listo­padu 1945 a poté i internační tábor a od 1. ledna 1946 bylo zřízeno Internační středisko Svatobořice pro Němce. Ke konci října jich zde bylo málo, jen přestárlí a nemocní, asi 50 osob. Proto byl lágr 14. října 1946 rozpuštěn. Od ledna 1947 bylo zří­zeno Nemocniční středisko Svatobořice se stavem okolo tisíce německy mluvících chovanců. Dne 23. srpna 1948 středisko za­niká nulovým stavem. Tímto dnem s konečnou platností skon­čily válečné události na tomto prostoru na okraji Svatobořic. Přesto dostává lágr koncem roku nové obyvatele do Střediska pro demokratické Řeky, které zde zřídil okresní národní výbor. Poslední z nich odešli v polovině roku 1950. To už v části objek­tu panoval mírový život.

 

 

 

 

Fotogalerie

Nahoru