- 22.1.2021
S lítostí jsme obdrželi zprávu o úmrtí válečného veterána, účastníka bitev u Tobruku i Dunkerque, pana Bernarda Papánka, čestného občana jihomoravského Vracova, kde také prožil své dětství. Zástupci Krajského vojenského velitelství Brno se s panem Papánkem naposledy setkali v listopadu 2019, právě při udělení čestného občanství obce Vracov. Z tohoto slavnostního dne vznikl článek, který níže připomínáme.Bernard Papánek se narodil 17. ledna 1920 ve Vídni, dětství prožil na Slovácku a první střety s osudem ho zastihly v Brně. Před holokaustem ho zachránil odchod do Palestiny, vzápětí vstoupil do československé zahraniční armády. Bojoval u Tobruku, přežil zranění při obléhání Dunkerque, zatímco většina rodiny byla deportována do koncentračních táborů. A ani po válce nečekal Bernarda Papánka klidný život – jako člen západní armády nemohl najít pořádnou práci, takže nakonec emigroval do Izraele.
„Když rodiče chtěli, abych chodil do školy ve Vídni, byl jsem z toho nešťastný – ve Vracově jsem měl spoustu kamarádů. Tak jsem tam aspoň jezdil každé prázdniny. Žil jsem pak po celém světě, ale nejvíc doma se dodnes cítím ve Vracově, i když už jsem tam dlouho nebyl“, vzpomínal Bernard Papánek.
V červenci 1938 odešel jako osmnáctiletý čerstvý absolvent vídeňské obchodní akademie do Brna, aby si tam našel práci. Stálou práci jako židovský mladík nenašel nejen kvůli tehdejší velké nezaměstnanosti… Navíc byl policií nucen odejít na Slovensko.
To však nesplnil, tajně i poté přebýval nějakou dobu u příbuzných v Brně, nakonec se mu podařilo emigrovat do Palestiny, kde vyslyšel výzvu prezidenta Beneše a přihlásil se do československé zahraniční armády.
Po krátkém pobytu ve výcvikovém táboře u Haify byli dobrovolníci odvezeni do Tobruku v Libyi, který bránil i 11. československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka. „Sloužil jsem u protiletadlových kanonů“, doplňuje tehdejší dobrovolník.
V létě 1943 se pak českoslovenští vojáci vydali na plavbu kolem celé Afriky do Anglie, kde se formovala Čs. samostatná obrněná brigáda, v rámci níž byl Bernard Papánek zařazen k minometům. Na podzim 1944 byli Čechoslováci převeleni do Francie, kde spolu s Druhou kanadskou divizí až do května 1945 obléhali Dunkerque obsazený Němci.
„V Normandii byla po tvrdých bojích rozbita celá města a vesnice, po cestě jsem viděl hodně mrtvých, třeba jsem na silnici našel ležet zabitého Němce v uniformě, ale bez bot, ty už někdo sebral. Už ani moc nebyl vidět obličej, jen kosti. Nakonec jsme se dostali do malé obce k Dunkerque, jméno už si nevybavuji“, oživil válečný veterán alespoň některé ze svých dalších vzpomínek.
Němci se snažili z obklíčení ze všech sil dostat, i tak ale jejich odpor postupně slábl. Přesto při jedné bojové akci byl Bernard Papánek těsně u zákopu zasažen několika střepinami do břicha, zachránili ho spolubojovníci rychlým transportem do špičkově vybavené kanadské vojenské nemocnice.
Po osvobození Československa, ještě z Anglie, pátral po svých příbuzných. Dozvěděl se ale, že prakticky všichni zahynuli v koncentračních táborech – přežil jen mladší bratr Otto. Nakrátko se za ním vydal do Palestiny. Po pár měsících se ale opět vrátil do Brna, historie z roku 1938 se však opakovala – lepší byty a pracovní místa po odsunutých Němcích si už stačili rozebrat ti, kteří přišli zpět anebo se přesunuli do Brna hned po válce.
Šestadvacetiletý válečný veterán s uznanou čtyřicetiprocentní invaliditou učil angličtinu a němčinu, ale zájem o ně začal postupně opadat… Po roce 1948 jako voják ze Západu, s příbuznými a přáteli v Británii, Izraeli a Rakousku, směl Bernard Papánek vykonávat jen podřadné práce, a navíc se dostal do zájmu tehdejší Státní bezpečnosti.
V roce 1964 získal i s manželkou povolení k návštěvě starého strýce ve Vídni, toho oba bez dlouhého váhání využili k emigraci. V Izraeli mu bratr zajistil významné místo u letecké společnosti, kde poté Bernard Papánek řadu let pracoval (v Izraeli přijal jméno Benjamin Palgi).
Posledních šest let žil Bernard Papánek nedaleko slovenské Senice u nevlastní dcery.
Jeho celý životní příběh ovšem až do nedávna neznal prakticky nikdo. Teprve v roce 2015 obdržel na Slovensku Pamětní medaili k 70. výročí Slovenského národního povstání a ukončení druhé světové války. Zájmem o svoji osobu byl spíše zaskočen: „Já nejsem žádná důležitá osobnost. Myslím, že je to hlavně proto, že jsem nejstarší voják z té světové války. Je mi 98 let a asi neznají nikoho toho věku, aby slyšeli, jaké to bylo, kde a jak jsem sloužil“, dodal veterán skromně.
ČEST JEHO PAMÁTCE.
Foto: kefalym.rajce.idnes.cz; Ivan Holas.
Fotogalerie
